STORY

Asi se nedá zapomenout na den, kdy jsem poprvé potkal Petra Schela alias Petra Branta. Bylo to někdy kolem roku 1987 a on právě nastoupil do prvního ročníku střední pedagogické školy v Prachaticích.

Vzhledem k tomu, že v našem ročníku byli tři kluci a v jeho ročníku pouze dva, bylo pochopitelné, že zájem nás, starých mazáků, jenž jsme byli o jeden rok zkušenější, o jakýkoli nový mužský element, byl značný.

Pochopitelně jsme se hlavně báli, aby nám někdo nenarušil naší nálepku dokonalých samců, kteří si do školy nosili pouze pantofle, neboť ostatní nám nosili spolužačky. Po pěti minutách výslechu na pánských záchodcích jsme zjistili, že nám do školy přišel těžký kalibr. Na otázku, za kolik zaběhne 400 metrů na oválu, odvětil něco kolem 47 sekund. To s námi třísklo o zem. Když jsme se chtěli začít hádat o pravdivosti tohoto údaje, Petr jen suše prohodil „tak o velké přestávce doběhneme na stadion a já vám to předvedu“. Leželi jsme na zemi znovu. Na tak silné sebevědomí nebyl nikdo připraven. Na stadionu jsem držel stopky právě já a aniž bych tušil, že právě startuji přátelství na celý život, snažil jsem se být více než přísný. Do cíle Petr vbíhal, když můj pravý palec zastavil stopky na hodnotě 57 sekund a 4 setiny. Všichni tři mazáci jsme nakročili směrem k uštvanému hezounovi, co uměl už tenkrát skvěle na kytaru a piano, čímž nejednou bavil dívky na horním internátu. Na otázku, co nám k tomu poví, že nás tahal za nos, odpověděl stejně suše jako před tím na pánských záchodcích, „jo, tak sorry, asi jsem si to splet, bylo to padesát sedm“ a náramně se tomu smál.

Tak to je má nejstarší vzpomínka na setkání s Petrem Brantem. Ještě jsem tenkrát ale netušil, že za vysokým sebevědomím se skrývá velice uzavřená a citlivá povaha, která se tím jen brání před okolním světem a snaží se kompenzovat stres z těžce intelektuálního rodinného zázemí.

Adolf Zika


Jak se to vyvíjelo...

Střední pedagogická škola byla jedná velká zahálka. Každý měl nějaký důvod, proč tam šel. Já třeba proto, že jsem byl vrcholový sportovec, neměl jsem prostě na učení čas a tak jsem si vybral to, co bylo docela jednoduché, dalo se to okecat a nebyla tam matika. Proč si ji vybral Petr nevím a vlastně jsem se ho na to nikdy neptal. Ale jedno vím jistě, muselo se mu tam strašně líbit... Od samého začátku byla jeho postava zahalená jistým tajemstvím, a to hlavně pro ženy, dívky, kterých na škole bylo asi sedm stovek. Petr totiž vždy komunikoval jako velký elegán, galantní mladý muž, který byl jako vystřižen ze starých prvorepublikových filmů. Jeho schopnost hrát o přestávkách na chodbě na kytaru či ve třídě na piano byla téměř vždy opětována úsměvem zúčastněných dam a mnohdy i nalomených profesorek. Nám starším spolužákům, do chvíle, než se objevil, „nejzajímavějším“ samcům na škole, to ale zase tak příjemné nebylo. Jeho zvonivý baryton byl už tenkrát velice výrazný a tak i s malými zkušenostmi vyzařoval pocit, že by se dovedl postarat o všechna ta poupata, která se na něj namotávala.

Já jsem si ale tenkrát všiml, že jeho hudební talent by mi docela dobře seděl do mé připravované kapely The Face Of Madness. Jak si můžete domyslet již ze samotného názvu, byli jsme tenkrát vyrovnaní a vyspělí jedinci... Co nevidět jsme tedy s Petrem začali vykonávat jakési zkoušky a naše dlouhá, až moc dlouhá hudební kariéra bez jediného koncertu mohla začít. Pravda, byli jsme velice výkonní, co se původní tvorby týče. Nikdy by nás nenapadlo hrát na zkouškách cokoliv převzatého a myslím, že bychom to tenkrát ani nezvládli. I když v případě Petra to není až tak úplně pravda, jelikož jeho schopnost slyšet hudbu, tóny, melodie, byla opravdu veliká a pro mě někdy frustrující. Jedno jsme ale měli společné, valili jsme jeden autorský song za druhým a proto jsou některé písně na našem, respektive Petrově, debutovém albu tak staré a naši rodinní blízcí je znají někdy i třeba 15 let...

Cesta k první oficiální desce ale vedla přes velice trnité pole a několikrát se dokonce ztratila v kukuřičném lánu, aby se zase vynořila někde úplně jinde a po letech napojila na původní prašnou cestičku. Kdesi jsem slyšel, že každá cesta je cíl... A pokud je to pravda, tak bylo oněch více jak dvacet let hudebního zkoušení, zakládání kapel, rozcházení se a zase se dávání dohromady to nejsmysluplnější, co jsme pro sebe mohli udělat. Během té doby se z Petra stal renomovaný, dvakrát ženatý sochař a dvojnásobný otec, který si podmanil své francouzské publikum, a ze mě dvakrát ženatý kontroverzní fotograf a dvojnásobný otec, který si podmanil své německé publikum, dvakrát obletěl zeměkouli a spal v hotelech ve více než 40 zemích světa. To vše nám dalo nějaké zkušenosti a formovalo nás na cestě dál...

Vše se ustálilo asi před dvěma lety, kdy jsem přijel k Petrovi do jeho jihočeského sochařského ateliéru s jasným cílem ho vyprovokovat, abychom tvořili dál. I přesto, že jeho kytara tenkrát ležela zaprášená v koutě, tak ji ještě ten den vytáhl, naladil jedním tahem a zahrál z fleku naši starou a dobrou Ruletu. Věděl jsem, že se chytil... Během chvíle jsme přehráli vše, na co jsme si vzpomněli, a začalo se debatovat o kapele jako za starých časů. S tím rozdílem, že jsme byli zabezpečení chlapíci středního věku, kteří ve svém oboru již doznali nějakého uznání a tak se nám na věci koukalo trochu lépe, s nadhledem. Pravidelné zkoušky v Praze za účasti žen a ratolestí se staly pravidlem, jen hudební styl se začal tříštit do dvou odlišných kultur. Písničkáře Adolfa, který si oblíbil falzety a vyšší tóniny, a písničkáře Branta, který jako by z ucha vypadl slavnému toť Leonardu Cohenovi.

Petr měl moje songy rád, ale já jeho víc a tak jsem jednoho dne musel špalek rozštípnout. Rozhodl jsem o něm bez něj a zavolal mu, že naše kapela bude jen o něm, neboť výraznost jeho osoby v hudebním projevu, interpretaci a nakonec i v tvorbě je mnohem zajímavější a neobvyklejší než mé dívčí chvalozpěvy. A protože mám jako majitel produkční společnosti a producent v jedné osobě už za sebou pár zkušeností s velkými projekty, bylo jasné, že toto mé nové dítě bude vyrůstat pod křídly naší společnosti. Koncem roku 2008 bylo definitivně rozhodnuto, že na svět přijde album jedné osoby, zpěváka, skladatele a kytaristy Petra BRANTA. A tak se i stalo.

Adolf Zika